Pomalu, ale jistě

Pomalu, ale jistě

Poté, co „pomalé hnutí“ (slow movement) ovládlo svět gastronomie, vstupuje nyní s překvapivými výsledky v oblasti produkce do dalších odvětví od módy až po medicínu a výrobu.

Text Daniel Dasey
Ilustrace Matt Murphy

Životní tempo nikdy nebylo vyšší. Jsme neustále ve spojení s kanceláří přes chytrý telefon; e-maily kontrolujeme ihned po probuzení i těsně před usnutím. Naše pracovní dny jsou rušnější než kdy dříve a často se protáhnou až do pozdních nočních hodin. Létáme na schůzky napříč kontinenty a snažíme se všechno dělat rychleji a efektivněji, přičemž nás neustále bombarduje nekonečný příval informací.
        

Co kdybychom namísto spěchu zkusili zpomalit a začali si vychutnávat život? Právě to je filozofie pomalého hnutí – radikální přehodnocení tempa, jakým je lidský život veden. Hnutí si rychle získává příznivce po celém světě. Raději než se neustále snažit dělat vše rychleji – s rizikem následného vyhoření – zastávají stoupenci hnutí názor, že bychom měli žít, jíst i pracovat v humánnějším tempu.

Pomalé hnutí není zástěrkou pro lenost či pomalost. Je otázkou rozumu a rovnováhy. Otázkou ovládnutí času, organizace a zodpovědnosti.
Pierre Moniz Barreto

„Lidé si začínají uvědomovat, že život není závod,“ říká Geir Berthelsen, zakladatel World Institute of Slowness (Světového institutu pomalého hnutí) a přední propagátor tohoto hnutí. „Potřebujeme nastavit úplně nový způsob myšlení, který se odklání od tradičního vnímání úspěchu a postavení, v němž je na aspekty života, jako je zdraví, vztahy a životní prostředí, nahlíženo jako na podřadné.“

Geir Berthelsen, tak jako mnozí zastánci pomalého hnutí, považuje za bod zlomu ve vnímání času lidmi průmyslovou revoluci. Nástup stále sofistikovanějších strojů umožnil produkci zboží v do té doby nepředstavitelném tempu. Zdokonalování distribučních sítí pomohlo na svět korporátní kultuře, v níž jsou nejúspěšnější ty společnosti, které dokážou zákazníka obsloužit nejrychleji. Pramálo pozornosti se věnovalo tomu, jaký dopad má tento styl na kvalitu lidského života.
        

Berthelsen vysvětluje, že kořeny současného pomalého hnutí sahají do Itálie 80. let 20. století, kde italský novinář Carlo Petrini vedl kampaň proti otevření restaurace McDonald’s u Španělských schodů v Římě. Petrini žádal vysvětlení, proč vlastně svět potřebuje fast food (tj. rychlé jídlo), a později sepsal prohlášení, ve kterých čtenáře vyzýval, aby zaměřili svou pozornost na nutričně hodnotné potraviny lokální výroby. Tato myšlenka se setkala s velkou odezvou u milovníků jídla po celé zeměkouli a hnutí pomalého stravování (slow food movement) bylo na světě.

V následujících desetiletích se podle Berthelsena pochybnosti o požadavku na rychlost rozšířily i do mnoha dalších disciplín a aspektů života. Příkladem může být Cittaslow, globální organizace, která má za cíl vytváření pomalých měst, které budou příjemnějším místem k životu pro své obyvatele.

„Pomalá architektura se zaměřuje na navrhování měst, kde se největší důraz klade na maximalizaci lidských hodnot,“ říká Berthelsen. „V pomalé medicíně se zase lékaři snaží pacienty pochopit, tráví s nimi čas a poslouchají je, namísto toho, aby prostě jen vypsali recept.“

Berthelsen tvrdí, že kdekoli se zvolí pomalý přístup, tam je patrný jednoznačný a hmatatelný přínos pro jednotlivce, který zahrnuje méně stresu, více času na vychutnávání života, větší pocit pohody a méně případů vyhoření.

Geir Berthelsen, zakladatel Světového institutu pomalého hnutí.

Geir Berthelsen, zakladatel Světového institutu pomalého hnutí. Foto: Arild Danielsen

Ale přestože je přínosný pro jednotlivce, je pomalý přístup opravdu tak škodlivý pro produktivitu a obchod obecně? Nikoli nezbytně, říká Pierre Moniz Barreto, francouzský spisovatel, který zkoumal dopady pomalého hnutí na svět obchodu a výsledky shrnul v roce 2015 do knihy Slow Business.

Podle Monize Barreta od roku 2000 čím dál tím více společností po celém světě přehodnocuje tradiční pracovní struktury. Část společností, které zkrátily pracovní týden a sejmuly ze svých zaměstnanců alespoň částečně břímě stresu, byla odměněna efektivnějšími, produktivnějšími pracovníky.

„Pomalé hnutí není zástěrkou pro lenost či pomalost,“ vysvětluje Moniz Barreto. „Je otázkou rozumu a rovnováhy. Otázkou ovládnutí času, organizace a zodpovědnosti.“

Moniz Barreto vyzdvihuje Jasona Frieda, zakladatele velmi úspěšné globální společnosti prodávající nástroje pro projektový management Basecamp, jakožto typický příklad někoho, kdo úspěšně zavedl pomalý přístup k práci. „Fried uvedl, že po založení společnosti pracoval 10 až 40 hodin týdně,“ říká Moniz Barreto. „Věřil, že dělat víc není třeba a to samé říkal i svému týmu: „Když jste hotovi, jste hotovi. Nedělejte práci navíc. Nemám rád workoholiky, protože nadělají víc škody než užitku. “

Stejné příklady najdete i v oblasti výroby,“ pokračuje Moniz Barreto. „Nedávno jsem vedl rozhovor s Anne-Sophie Panseri, generální ředitelkou společnosti Maviflex se sídlem v Lyonu, která vyrábí automatické a ručně ovládané průmyslové dveře. Začala zavádět některé pomalé techniky a iniciativy s cílem zamezit přepracování, které lze aplikovat v řadě odvětví.“

Dalším výborným příkladem je podle Monize Barreta americký skálolezec Yvon Chouinard, který založil oděvní značku Patagonia se zásadami pomalého hnutí. Společnost odmítá rychlou, spotřební módu a namísto toho zákazníkům nabízí odolné kusy oblečení, které jsou vyrobeny z udržitelných zdrojů.

Dalším zastáncem pomalé módy je Celine Semaan, zakladatelka brooklynské společnosti Slow Factory, která vyrábí hedvábné šátky s osobitým potiskem fotografií pořízených satelity a teleskopy NASA. Semaan vysvětluje, že její společnost, kterou založila před čtyřmi roky, zavrhuje tradiční přístup velkých oděvních řetězců, které produkují levné oblečení s očekáváním, že bude nošeno jen krátce a poté zlikvidováno. Její oděvy původem z Itálie jsou naopak navrženy tak, aby odolávaly módním vlnám a mohly být nošeny dlouhá léta.

„V mainstreamovém módním průmyslu otročí lidé v továrnách 18 hodin denně, sedm dní v týdnu,“ vysvětluje. „Jsou unavení, trpí křečemi. Je zde nespočet lidskoprávních problémů. Vyrobené oblečení pak nevydrží déle než několik málo vyprání. My jsme chtěli vyrábět oblečení za použití řemeslného umění, zručnosti a tradičních technik, díky kterým oblečení vydrží.“

Takže co bude dál? Soudě podle základny, jakou si pomalé hnutí vybudovalo v uplynulých letech, Geir Berthelsen věří, že si bude získávat další přívržence. „Není pochyb o tom, že se hnutí neustále rozrůstá,“ říká. „Já věřím, že poroste i nadále, dokud nedosáhneme v životě rovnováhy.“

Webové stránky:
www.theworldinstituteofslowness.com
www.pierremonizbarreto.wixsite.com/slowbusiness
www.slowfactory.com

Související obsah