Pan Milan Marcelis se staniční sestrou Milenou Rabiňákovou

SKF CZ pomáhá v Hospici Dobrého Pastýře

Psycholožka Jana Ambrožová a její kolegyně navštívily v květnu zaměstnance SKF CZ a představily jim činnost další organizace, kterou SKF CZ podporuje. Kromě finančního daru budou moci zaměstnanci SKF CZ pomáhat také v rámci dobrovolných prací.

Autor: Dominika Hánová
Fotografie: Hospic Dobrého Pastýře

Další služby
Pan Milan Marcelis se staniční sestrou Milenou Rabiňákovou

Chcete se také zapojit?

Další informace, kontakty a možnosti pomoci najdete také na http://www.hospic-cercany.cz nebo www.facebook.com/hospic.cercany.

Lidé do hospice často vstupují s obavami, jak to tam asi vypadá, co je tam čeká nebo jaká tam panuje atmosféra. Bývají překvapeni, s čím se setkají. Jednolůžkové pokoje s barevnou výmalbou, vlastním sociálním zařízením, televizorem, polohovacím lůžkem, přistýlkou pro blízkého člověka, obrazy na stěnách, dekoracemi nebo povlečením v tradičních barvách hospice. Individuální přístup k pacientům, individuální režim, vlídné prostředí, vstřícný přístup zaměstnanců a možnost návštěvy 24 hodin denně, připomíná domácí prostředí. Ve vzduchu příjemná vůně a bezbariérový přístup napříč hospicem od suterénu do pater, přes terasu, zahradu až do kavárny. Multidisciplinární tým složený z lékařů, sester, ošetřovatelek, sociálních pracovníků, psychologa, duchovního, nutriční sestry a dalších lidí, kteří se podílejí na komplexní paliativní péči a jsou 24 hodin denně, 365 dní v roce připraveni pomáhat všem, kteří se rozhodli strávit poslední chvíle svého života v čerčanském hospici – bez ohledu na věk, místo bydliště, sociální status nebo finanční možnosti.

Hospic Dobrého Pastýře v Čerčanech zahájil svůj provoz v září roku 2008. Jako specializované zdravotně-sociální zařízení se zaměřuje na péči o nevyléčitelně nemocné v poslední etapě jejich života. Ovlivňuje nepříjemné tělesné příznaky spojené s umíráním, poskytuje psychickou podporu nemocnému i jeho blízkým, pomáhá v této náročné situaci k dosažení sociální stability rodin a nabízí duchovní podporu. Většina pacientů přichází s onkologickou diagnózou. Hospic ale přijímá i nemocné s jinými chorobami v nevyléčitelném stádiu, jako např. s ALS, RS, CHOPN a dalšími.

Tým pracovníků zajišťuje péči buď v příjemném a domáckém prostředí čerčanského hospice, nebo ve spolupráci s rodinami přímo v místě bydliště nemocného.

„Důležitá je pro nás kvalita života nemocného a jeho blízkých, hledání drobných potěšení a možnost zůstávat pohromadě. Respektujeme jedinečnost a potřeby každého člověka, doprovázíme až do posledních okamžiků,“ říká psycholožka hospice, Jana Ambrožová.

Hospic Dobrého Pastýře v Čerčanech má akreditovaný dobrovolnický program. V rámci firemních dobrovolnických dnů, kdy zaměstnanci firmy stráví jeden, či dva dny v roce prací pro hospic, vítáme aktivity různého druhu. Obvykle se jedná o manuální práce – např. práce spojené s údržbou zahrady, vymalování pokojů, natření dřevěného plotu či zahradního nábytku apod. Pracovní činnosti probíhají v areálu hospice a součástí dne je také exkurze, která někomu „možná“ nabízí nový pohled na svět.

„Práce s dobrovolníky je pro mě velkou inspirací a radostí. Svým myšlením a svým přístupem dobrovolníci totiž mění svět k lepšímu,“ říká koordinátorka dobrovolníků Lucie Véghová.

Dobrovolnická pomoc hospici může také probíhat prostřednictvím odborné činnosti v rámci profesní kvalifikace zaměstnance dané firmy. Názorným příkladem může být např. právník, poskytující, v rámci předem stanoveného počtu hodin, poradenství.

A co říkají lidé, kteří v hospici pracují nebo ho navštěvují?

„Zdravotní sestrou jsem už skoro 25 let. Počet zemřelých, které jsem doopatrovala, myslím, dávno překročil stovku. Kdo ví… Na některé nikdy nezapomenu. Smrt a umírání vždy patřily k mému povolání. Snažím se sloužit  životu a  minimalizovat bolest a utrpení, ale konečnost života, tady má kompetence končí. Smrti a umíráni jsem blízko, dotýkám se tajemství konkrétního lidského osudu. Snažím se být. Podobně jako při porodu život končí v lůně matky a začíná v našem světě, tak věřím, že i smrtí v našem životě něco jinde začíná. Snad… Pár pacientů mi dovolilo lehounce nahlédnout za… Svým vyzařovaným klidem, tichým slovem. Takové chvíle si uchovávám jako poklad pro mnoho chvil, kdy musím vydržet boje a i pouhá přítomnost mě stojí hodně sil. Moje práce je tam, kde se intenzivně žije dnes, protože zítra už možná bude jinak.“  Říká Dagmar Šperlová, zdravotní sestra Lůžkového hospice.

„Pracovat pro Domácí hospic nebylo prvoplánové. Byla to cesta osudu. Po roce a půl můžu říci, že jsem si tuhle práci opravdu zamilovala! Každý si pod činností hospice představuje jen smutek, zoufalství a smrt. Ale ani zdaleka to tak není. Mně se na tom líbí to, že tato smrtelně vážná práce se nedělá „smrtelně vážně“. Že i v těch nejtěžších chvílích je někdy potřeba úsměvu. Žádný den není stejný, každý pacient je jiný, každá rodina jiná. Často pomáhám jen tím, že pro ně tady a teď jsem. Ale pravda na tom všem je, že já ne jenom dávám, ale i hodně dostávám. A to je to, co mě v mé práci každý den posouvá dál.“ Říká Adriana Šandrejová, zdravotní sestra Domácího hospice.

„Stále zřetelněji vidím rozdíl mezi světem lidí, kteří pracují v první řadě pro peníze a mezi světem lidí, kteří pracují proto, aby druhým pomáhali, vnášeli radost do života a cítili, že to, co právě dělají, má opravdu smysl. Jsou to dva rozdílné světy a mě je ctí, že se nacházím v tom světě druhém, kde se cítím jako ryba ve vodě. To, co při práci s lidmi ze sebe vydám, je mi mnohonásobně vráceno. Věty typu: „jsme rádi, že na těžké chvíle nejsme sami,“ nebo „hlavně, že o sobě víme“, jsou dary, které mi už nikdo nikdy nevezme.“ Říká Martina Zvárová, pracovnice Centra denních služeb.

„Práce v hospici mi přináší dobrý pocit z toho, že pomáhám pacientům a jejich rodinám v těžké situaci. Učí mě pokoře, umět se zastavit a sledovat jak věci plynou. Během roku 2016 jsem se potkal  i s pacienty, které jsem musel obdivovat jak statečně a důstojně bojovali se svou nemocí.“ Říká Pavel Kocábek, asistent sociálního pracovníka.

„Být ve společnosti lidí, kteří z tohoto světa odchází, mě naplňuje velkou pokorou a úctou nejen k nim, ale také k vlastnímu životu. Pokaždé, když z pokoje pacientů odcházím domů, si uvědomuji, že někdy zbytečně řeším malichernosti a beru zdraví a život jako samozřejmost. Jsem ráda, že jsem se rozhodla být dobrovolníkem i když jsem se zpočátku bála, že nenajdu ta pravá slova jak potěšit a trošku rozveselit. Moje obavy byly ale úplně zbytečné, neboť jsem vždy přivítaná úsměvem od pacientů i personálu.“ Říká Eva Vycpálková, dobrovolnice.

„Čerčanský hospic – místo, které každý z nás vnímá jinak. Někdo ho vyhledává, jiný o něm nechce slyšet. Ani já nejsem výjimkou. V Čerčanech žiji od otevření hospice a více než sedm let jsem se mu vyhýbala. Odmítala jsem navštěvovat jeho kavárnu nebo akce pro veřejnost. Nechápala jsem, proč bych vlastně vůbec měla? V životě ale přicházejí chvíle, které nás přimějí přemýšlet a i mně význam hospice najednou začal dávat smysl. Rozhodnutí pracovat pro něj, dnes považuji za jedno z nejlepších v mém životě. Každý den mám radost z práce, kterou dělám a dobrý pocit z toho, pro koho jí dělám.“ Říká Eva Šobrová, fundraiserka a mediální koordinátorka hospice.

Související obsah